Rozhovor s Hankou Zemanovou
Hanka Zemanová, autorka velmi úspěšných knih, například Nové Biokuchařky a BioAbecedáře, pracovala intenzivně na přípravě nové knihy, když přišlo zavření škol a s tím "domácí" vzdělávání dvou dcer. Jak se s ním vypořádala zjišťovala Karolína Kallmünzerová.
Hanko, jste maminka dvou slečen. Jak proběhla karanténa a s ní související domácí výuka?
Celou tu situaci jsem asi tak po dvou týdnech prvotních vnitřních zmatků přijala jako novou školu života. Doslova jsem si lebedila v celospolečenském zpomalení a ukotvení nás všech v náručí domovů. Dlouhodobě totiž cítím, jak celou společnost a samozřejmě i děti vnitřně ničí přemíra zážitků, možností, nabídek a informací. A teď jsme dostali možnost se z toho teroru příležitostí odpojit a připojit k tomu, co je opravdu důležité. Uklidnit se a naladit se na přirozenější životní rytmus. Opakovaně jsem si uvědomovala nesmyslnost té trvalé honby za růstem ekonomiky, tu absurdnost, že se může zastavit svět kvůli jednomu viru, a přitom se dál produkují potraviny a věci, které přímo a trvale poškozují lidské zdraví, vyrábí se věci, které nikdo nepotřebuje a které devastují ekosystém, stříkají se jedy na půdu a přímo se tak ničí půda, spodní voda a zdraví přírody. Byl to pro mě čas rozjímání, psaní deníku a organizace péče o všední život. Jinak nám se totiž životní styl až tak nezměnil. Z domova jsme pracovali i před karanténou a do bazénů, kin, salónů krásy a restaurací téměř nechodíme. Hlavní změnou byla domácí škola. Natálka je teď v šesté třídě a Eliška ve druhé. A já jsem vystudovaná učitelka bez praxe, tak jsem měla možnost se realizovat. Zjistila jsem, že mě to moc baví a že mám pedagogický talent. Ale taky jsem zjistila, jak moc potřebuju být vždy alespoň chvíli úplně sama, jít třeba na procházku nebo odjet na pár hodin na nedalekou chalupu mých rodičů a v úplném klidu psát.
Dostávaly holky ze školy nějaké praktické úkoly?
Celkově jsem byla s průběhem domácí školy moc spokojená, se zadáváním úkolů, nepřetěžováním dětí. Holky chodí do školy Propojení v Sedlčanech a celé roky jsem každodenně za tu školu a přístup učitelů vděčná. Praktické úkoly sem tam nějaké byly, třeba jsme pozorovali čmeláky a včely, jak dlouho setrvají na jednom květu, dělali teplotní grafy, měli jsme uvařit něco z kopřiv, ale my jsme si je vymýšleli hlavně samy. Třeba jsme vytvořili Moranu a vynesli ji k potoku, krabice z e-shopů jsme využili na přípravu velkého květinového záhonu a jeden z největších zážitků jsme měli, když jsme se jednou brzy nad ránem, ještě za úplné tmy vzbudili a rozhodli jsme se, že půjdeme ven zažít svítání a ranní ptačí chór. Hodně pršelo, úplně jsme promokli, takže jsme současně i děkovali za déšť, vnímali ptačí koncert a pak si venku dali horkou snídani. Takové prožitky jsou darem, který nikdy nezapomeneme, a jen stěží bychom si je dopřáli při běžném školním provozu.
Máte zahradu, maličkou farmu... pomáhají? A neprotestují?
Zahradu máme velikou, téměř dvouhektarovou, ale farmičkou bych to nenazvala. Žije s námi 5 oveček a aktuálně 6 slepiček, kohout a 5 kuřátek a dvě koťátka. Ale sledujeme, že naše zahrada je oázou biodiverzity, že málokde vidíme tolik druhů ptáků, brouků i motýlů. Je to dvanáct let, co tady na tom kousku země žijeme, nepoužíváme jedinou kapku chemie, to místo milujeme v jeho divoké podobě a teď se třeba kocháme nakvetlou loukou, ve které sekáme jen pěšinky. Po odkvětu kopretin louku usušíme na zimu pro ovečky.
Holky jsou hlavně výborné pozorovatelky celého koloběhu naší zahrady, který žijeme. Jak kytka ve váze, tak i jakékoli jídlo na stole jsou u nás doma každodenní ozvěnou a propojením s okolní přírodou. Holky od malinka běhají na zahrádku pro bylinky, kytičky, umí pečovat o slepičky a trochu už i o ovce. Nejvíce se zapojují, když máme kuřátka nebo jehňátka. A teď v rámci domácí školy jsme znovu zavedli předmět „pěstitelky" a holky si vytvořily svoje zahrádky. Pečují o ně a teď už nadšeně sklízí úrodu. Na dětech je krásně vidět to, co všichni víme: že až každodenní péčí si vytváříme hluboké a láskyplné pouto. A jasně, že občas protestují. Ale už jsou na povinnosti docela zvyklé. Před pár lety jsme totiž holky mnohem více vtáhli do společné péče o domov, rodinu a zahradu a čistě z naší zkušenosti mám pocit, že pravidelné povinnosti jsou skvělou součástí výchovy.
Hýříte kuchařskými nápady, co holky a kuchyň?
Byla to škola života i v tom, že jsem měla možnost každodenně s dětmi vařit a mluvit s nimi o tom, co tělu prospívá, co imunitu posiluje a co nám naopak škodí. Uvědomila jsem si při tom mockrát, že na žádné škole, od základní po vysokou, jsem se nenaučila „umění dobrého a zdravého života", a tak jsme leccos z toho umění do naší domácí školy zahrnovali. A to jak v teorii, tak v praxi. Denně jsme se s mým partnerem střídali ve vaření a střídaly se i holky. Takže každý den se vždy jedna z dcer učila péči o jídlo a kuchyň. Učily se zdravě vařit z opravdových surovin, chodily se mnou na divoké byliny a přidávaly je do jídla nebo lisovaly do herbáře. Vysvětlovali jsme si, proč je důležité několikrát denně alespoň trochu rozhýbat tělo a u lesa jsme si pověsili gymnastické kruhy, ke kterým jsme občas běželi a zacvičili si na nich. Taky jsme měli i více času než jindy na vzájemné masáže, na práci se zemí, na povídání o tom, jak nás léčí spánek a Slunce a počáteční paniku jsme zkoušeli rozchodit a vydýchat na procházkách v lese. Denně jsme byli vděční, že žijeme ve velké zahradě a roušky jsme vlastně téměř vůbec nepotřebovali.
Hanko, sledujete po očku Skutečně zdravé školy?
Zpočátku jsem projekt Skutečně zdravá škola sledovala díky Margit Slimákové a i v mé knize Nová biokuchařka je o vašem projektu velký rozhovor. Ale přiznám se, že teď nevím, kam jste se za posledních pár let posunuli a moc mě to zajímá. Ráda bych se občas jela na nějakou takovou školu podívat a poznala osobně lidi, kteří projekt SZŠ reálně v daných školách denně tvoří. Obdivuju jak všechny paní kuchařky, tak paní hospodářky, ředitele i učitele, kteří se do projektu zapojili a uvědomuji si tu spoustu úskalí, které je musí provázet. Takže moc držím palce!
