Děti a zdravé stravování – rozhovor s psycholožkou Mgr. ing. Alexandrou Hochmanovou

Alexandra je maminka čtyř synů, a jak sama říká „jídlo a pití u nás doma funguje bezproblémově“.

Stává se, že děti začnou po nástupu do školy odmítat určité potraviny, které do té doby doma jedly, protože je nejedí jejich spolužáci. Nakolik je podle vás dětská chuť formována okolím?
 

Podle mého to souvisí s osobností dítěte. Je-li osobnost vyhraněná, tj. silná, je relativně rezistentní k inkluzi s názory ostatních. U dětí, které nejsou dostatečně silně zakotveny v rodině, je pravděpodobnější, že budou hledat náhradní přijetí, a to kdekoli, v jakékoli sociální skupině, kterou budou následně považovat za „náhradní rodinu". Pak potřeba přijetí dítěte touto náhradní rodinou vždy povede u dítěte k takovému chování, které přijetí zajistí – od konzumace nebo odmítání určitých potravin, PC her, typů mobilního telefonu, značky oblečení, až po alkohol, drogy apod. V primární rodině nedostatečně zakotvené dítě je vždy ohroženo inkluzí.

Pokud má rodina laxní vztah k jídlu (rodiče dítě nijak nevedou ke zdravé stravě, k úctě k jídlu a vědomí toho, co je pro ně dobré), může škola nahradit jejich roli? Může dítě dovést ke zdravému stravování, i když doma se mu ho nedostává? 

Jsem v tomto ohledu skeptická. Rodina má nezastupitelnou úlohu, slouží jako vzor. Škola slouží pouze jako zdroj informací, včetně informací o alternativních přístupech. Proto, aby si dítě vybralo jinou alternativu než tu domácí, by muselo na nevědomé i vědomé úrovni „zradit" svůj rodinný systém. A z mého, systemického pohledu (potvrdí vám to většina systemických terapeutů, které znám, i publikovaná literatura z tohoto odvětví) je dítě pro „zradu" původní rodiny vyspělé až kolem třicátého roku věku. To znamená, že „zrada“ původní rodiny je pak vědomou volbou učiněnou na základě vlastní, zpravidla negativní zkušenosti a s ní spojeného utrpení. Příklad: moje matka mě vykrmila, protože kdykoli jsem po ní něco požadovala jako dcera – přijetí, objetí, ženskou radu, podporu a podobně – nevěděla si s tím rady. A tak mi dala čokoládu, tatranku, vzala mě na pohár. Logicky – stanu se obézní. A až kvůli nadváze budu mít zdravotní potíže nebo nebudu moci otěhotnět  nebo mě opustí partner nebo cokoli jiného, dostatečně závažného, dojdu sama k závěru, že „tudy to nepůjde" a začnu hledat jinou cestu. Ve školním věku pro to dítě není zralé. Může se uchýlit k radikálně jinému způsobu žití než jeho rodina, ale bude to spíše projev revolty, cosi dočasného, než aby to byla trvalá, žádoucí vědomá změna.

Obvykle se děti těší, až budou chodit do školy. U většiny z nich toto nadšení dříve či později vyprchá. Vidíte v programu Skutečně zdravá škola určitý potenciál, jak toto dětské nadšení udržet co nejdéle? 

Ztráta nadšení je přirozeným vývojovým krokem. Nadšení můžeme být z čehokoli, s čím nemáme zkušenost. Pokud s něčím máme zkušenost a bude se to opakovat, byť vždy s dobrým výsledkem, dojde k inflaci uspokojení. To znamená, že nadšení zabíjí zkušenost, daná přirozeným vývojem – zráním člověka. Škola má na tomto jevu sice určitý podíl, ale příliš bych jej nepřeceňovala. Když bude vše „zábavné", bude to opravdu nakonec zábavné? Odpověď je zřejmá. Cenu volného času pochopíme až v konfrontaci s povinnostmi. Malé děti v předškolním věku si žádnou cenu „volného času" neuvědomují, protože nemají zkušenost s povinnostmi a „musením". Proto klidně stráví hodinu přestavováním bot u botníku v situaci, kdy jejich maminka chce jít ven, aby si vyvětrala hlavu. Matka má zkušenost s úklidem bot, takže jí situace přijde úděsná a otravná a pravděpodobně velmi stresová. Umí si představit, že namísto téhle kraviny by mohla být na slunci venku (protože pak bude čtyři hodiny zavřená doma u plotny, žehlení a úklidu, zatímco dítě bude spát). Dítě zkušenost s povinností mýt a rovnat boty nemá, takže je nadšené a objevuje něco nového. Odpočívá a zároveň se učí ve smyslu aktivně objevuje svět experimentací. Experimentace je však jen jedna z mnoha metod, kterými se učíme. Volat tedy po tom, aby byla metodou jedinou nebo převládající, je holý nesmysl. Například při výuce cizích jazyků je zhola pitomé experimentovat s výslovností nebo gramatickými pravidly, tím se nikam nedostanete a jazyk si neosvojíte. Experimentace je užitečná v situaci, kdy potřebujete mluvit. Pak je nutné „jít do toho a zkusit, jak to vyjde". Škola by měla zastupovat smysluplně všechny metody, respektive kanály, kterými se učíme. I memorování je potřebné. Spíše bych se pozastavila nad obsahem toho, co se děti učí.

Dítě je z rodiny naučeno jíst zdravě. Nejí sladkosti, je zvyklé pít vodu, je zvyklé na zeleninu. Rodiče se bojí, aby  nebylo za exota, ale zároveň nechtějí, aby se začalo stravovat jako "většina", a přešlo tedy na "kofolu a koblihy". Jak to ustát?

My tohle řešíme a řešili jsme. V mateřské škole jsem na počátku nástupu napsala dětem do papírů, že na sladkosti, bílé pečivo a bílý cukr reagují neklidem, a učitelkám jsem řekla, že pokud budou z jejich strany stížnosti na chování mých dětí a já zjistím, že škola nedodržela můj návod, odmítnu s nimi tyto stížnosti řešit a navíc budu nepříjemná. Což jsem dodržela. Jako „sladkou odměnu" například za vzorný úklid jsem dětem do školky přinesla sušené ovoce a krájené cereální tyčinky, které měly v extra podepsané dóze. Děti s tím problém neměly. Když byly větší, přišla na řadu i hořká čokoláda. Když jsem zjistila, že paní učitelka za odměnu za snědení čočky rozdává bonbónek, šla jsem za ní a zeptala jsem se, co si myslí, že děti jako pedagog učí? A dala jsem jí na výběr. Je to varianta: „čočka je hnusná, a když to sníte, dostanete dobrý bonbónek" (to znamená, že vše hnusné v životě spraví bonbónek) nebo se snaží přesvědčit děti, které normálně doma čočku jedí (moje i rády), že „maminka a tatínek jsou blázni, že ještě nepochopili, že čočka je hnusná, protože všechny normální děti to vědí a musejí jí zajíst bonbónem, aby to přežily"? V takových situacích je mi jedno, co si paní učitelka myslí o mě (například že jsem kráva), ale jednám v zájmu svých dětí a používám pro to své psychologické znalosti a dovednosti. Vždycky ale jdu v modelu konfrontace – kooperace. Ukážu, co učitel nedomyslel, a umožním mu odejít se ctí. A potvrdím, že máme společný zájem – péči o děti. Ve škole to řešíme tak, že děti dostávají ke svačině i něco malého sladkého, co určuji já (mám děti 13, 11 a 6 a 1,5 roku). Denně. Od první třídy. Někdy i větší množství (třeba cereální mini-sušenky, balení datlí apod.) s instrukcí – to je i pro tvé kamarády, abys mohl nabídnout. Větší dva dostávají kapesné s tím, že znají následující pravidla

• Za kapesné si můžeš koupit cokoli, co chceš (kromě drog, cigaret, alkoholu a jiných zakázaných věcí).
• Pokud si koupíš cukrovinky, nejez je najednou. Buď se rozděl s ostatními (možnost výměny je důležitá) nebo přines načaté balení domů s prosbou: mami, tohle je moje, prosím, ulož mi to.
• Doma smí být potraviny pouze v kuchyni a smí se jíst a pít pouze v kuchyni. Na sladkosti máme dva boxy – jeden na čokolády a druhý na sušenky a jiné pochutiny. Děti vědí, kde to je, ale taky vědí, že si nesmějí brát bez dovolení. Když tento zákaz překročily, což se stalo doposud pětkrát, vždy jsme požádali, aby se přiznaly a znovu jsme vysvětlili, že vždy něco dostanou, když přijdou požádat, ale že brát potají je v naší domácnosti nepřijatelné. Děti to respektují. Uložené cukrovinky koupené za kapesné si mohou vzít, ale musí mi to říct. Nikdy není potíž s tím, když odmítnu – například teď ne, až po večeři, po tréninku.
• Děti jasně vědí, že si jako rodiče nepřejeme, aby si kupovaly energetické nápoje, kolu, fantu, sprite nebo kofolu a jiné sladké limonády. Respektují to. Rovněž u čokolád respektují, že levné čokolády, jako je Milka, nejsou kvalitní, a že jim je tedy příliš nedoporučujeme.
• Zároveň sama dětem nabízím nějakou „ňamku" buď v rámci odpolední svačiny po příchodu ze školy (něco, co jsem upekla; sušené ovoce, chleba s medem nebo domácí marmeládou, kvalitní čokoládu). Tím zajistím, aby dostaly sladkou chuť, kterou mají rády, ale vím, co to bylo. O to více jsou ochotní respektovat mé zákazy a doporučení.
• Celé je to ještě podmíněno tím, že dávám dětem systematicky ochutnávat „to nejlepší" ze všech chutí a oblastí stravy a nápojů (parmezán, olivy, krevety, kaviár, ořechy) a pak si o těch zážitcích povídáme u stolu. Snažím se do té debaty občas propašovat nějakou pozitivní osvětu ve smyslu: „to je skvělé, že ti chutná zrovna tohle... víš, že je to taky tak a tak výborné pro stavbu svalů, posílení srdce apod."

Poznámka na závěr:

Můj manžel patří mezi odstrašující příklady (tedy patřil donedávna) v oblasti stravování. Já zase jím dost zdravě, miluji ovoce, zeleninu na všechny možné způsoby, ráda peču, odmalička kluci sedí na lince a vaří a pečou se mnou, takže kuchyně je pro ně přirozené prostředí a přípravu jídla milují. Dobré jídlo umí ocenit – včetně restaurace. Mohou a mohli si tedy vybrat, zda se budou stravovat jako táta, nebo jako já. Nic jsem nezakazovala, nepřikazovala – a jedí spíše jako já, asi tak z 80 procent. Například manžel nenávidí rajčata a zvracel by, kdyby kousek snědl. Všechny děti rajčata milují a svorně si z tatínka „děláme legraci". Po manželovi ale zase mají všichni rádi majonézu. Takže ji dáváme k domácím hranolkům z trouby, občas do salátu. A to jim stačí ke štěstí. Je to tak třikrát do měsíce... takže žádná křeč. Ostatní „prasící věci" – jako manželova milovaná coca-cola – byly ošetřeny instrukcí: tatínek tohle může. Protože je to tatínek. Jeho jídlo a pití je jeho volba. On je dospělý. Až budeš dospělý, můžeš si za svou výplatu koupit cokoli, co budeš chtít, a sníst a vypít toho tolik, kolik budeš chtít. Dokud bydlíš s námi, pravidla určujeme my, a cola nebude.

Mgr. ing. Alexandra Hochmanová

Kouč, lektor a terapeut 

Motto:„To všechno pomine.“

Profesní zkušenosti:

Alexandra působí současně na poli privátního psychologického poradenství jako klinický psycholog, systemický terapeut a hypnoterapeut a zároveň se realizuje v oblasti vedení výcviků, koučování, shadowingu a krizových intervencí ve firemní sféře.
Její lektorská praxe je rozsáhlá – zahrnuje jak působení na akademické půdě, tak vedení výcviků tzv. měkkých dovedností pro firmy, moderování ženských terapeutických skupin nebo vytváření speciálních rozvojových programů na míru (ženský management, mužsko-ženské vyjednávání, práce s energetickým kontem a duševní pohodou, životní cesta v zrcadle pohádek).