Jak naši třeťáci zorali a oseli políčko!
Když jsme přijeli na políčko, uviděli jsme něco, co nás nepřivedlo do velkého nadšení: úhor s plevelem půl metru vysokým. Někde až metrovým, děti si měřily, zda jim sahá do pasu či výš. Nicméně se nadšeně pustily do vytrhávání všeho křáčí, býlí, šouší, žážví a jiného potvorstva, jak se nazývá plevel v různých formách dialektu našeho krásného českého jazyka :). Občas vysvitlo i sluníčko! Aby nás zřejmě povzbudilo...
Děti velmi potěšilo, že mohly používat různá nářadí, jako motyky, krumpáče, hrabičky či vidle. V kamenné jílovité ztvrdlé půdě jim to příliš nepomohlo, ale pocit, že na to nejsou samy, udělal své. Za pomoci rodičů jsme postupně naplnili plnou vlečku.
Slunce hlásilo poledne a my jsme se už pustili do vytoužené práce. Volka ani koníka jsme neměli, zato 21 nadšených a natěšených dětí. Ty všechny se zapřáhly do postroje, který vyrobil pro tento účel jeden z tatínků minulé třídy....a pustili jsme se do orání. Když velký železný nůž krájel zemi v hlubokých brázdách, když tatínci horko těžko drželi v rukou primitivního ruchadla přímý směr (všechna čest bratřím Veverkům) a když všechny děti v zápřahu skandovaly postupně hurááááá, ufffff, jedéééém, oře oře Jan či v posledním tažení začaly spontánně hromadně recitovat průpověď oráče (kterou jsme si ve škole připravovali pro tuto chvíli), měl přihlížející člověk pocit až něčeho posvátného, něčeho, co proměňuje dávno zažité pravdy. Skrze bolest Země se rodila nová možnost přijetí nového života, zrna.
Mezitím rodiče nebo některé děti vybírali z brázd kameny a kořínky....naplněno bylo víc jak deset koleček!
Sluníčko už se sklánělo k západu, když jsme pole konečně zorali!
Děti poté ještě povláčely pole branami a potom se již za velkého jásotu vrhly do přípravy zasloužené zeleninové polévky. Každé dítě si přineslo nějakou zeleninu, tu si děti okrájely a vhodily do kotlíku. Nevěřili byste, jak je výborná uvařená osolená zelenina vyvařená v kotli nad ohněm :). Hladové děti se nechávaly slyšet, že tak vynikající polévku ještě v životě nejedly :)
Poté už je čekal zasloužený odpočinek. Kde? No přece na slámě ve stodole. Některé děti takto spaly poprvé, byly nadšené, voňavé, špinavé. Mnohé si vyhloubily vlastní hnízdečko, kluci vyhrabali tunel skrz celou stodolu, každopádně po pohádce usnuli všichni oráči, jako když je do vody hodí.
Ráno po probuzení nás čekala už jen odměna. A naše políčko taky. Po pohádce o zrníčku jsme si rozdali rozsívky, které nám pro tuto slavnostní chvíli ušila jedna maminka, a pak jsme se již rozprostřeli kolem pole a za průpovědi rozsévače začali zemi obdarovávat zrníčky ozimé pšenice.
Odměřuj krok.
I rozmach měř.
Zem získá život,
omládne, věř!
Tam padlo zrno,
spí, má klid.
Ve spánku sílí,
nech ho snít.
A když pak procitne,
dere se ven,
vede ho moudrost,
jde za světlem.
Žádné se světu neztratí
a padne, Bože,
kam chceš ty.
A pak už zbývá jen modlitba. Ke všem živlům - větru, vzduchu, vodě i Slunci. Jen na nich bude záležet, jestli ze zrna vzejde obilí, které příští léto posekáme, abychom z něj upekli voňavý, vlastnoručně zadělaný, chléb.
Petra Krobotová, paní třídní učitelka 3. třídy
Poznámka: takto začíná zážitkový program v rámci projektu Od zrna k chlebu, kterým procházejí všichni žáci naší školy v průběhu 3. a 4. třídy.
Pro lepší ilustraci, jak orání probíhalo, mrkněte na video
Za poskytnutí fotografií a videa děkujeme našim rodičům, Bartoníčkovým a Hodíkovým.
